Narodila jsem se v Praze, ale jak říká moje babička, mám toulavý boty. Během studia na střední jsem strávila rok ve Francii, po kterém následovaly tři roky v Anglii, jeden rok v Japonsku a teď žiji třetím rokem ve Španělsku.
K japonštině jsem se dostala přes moji mamku, která je shodou okolností také součástí lektorského týmu v této společnosti, obor účetnictví. Byla to právě ona, kdo mě zapsal do kurzu japonštiny Česko-japonské společnosti, kde veškeré moje asijské dobrodružství začalo.

Japonštině jsem propadla hned po první lekci. Fascinovala mě odlišnost kultury dálného východu, estetika písma, připadala jsem si jak Alenka v říši divů. Postupně jsem se otevírala myšlence, že není jeden způsob žití, že stejně jako my jíme k snídani chleba s máslem a marmeládou, tam někde daleko u hory Fuji mají vedle miso polévky rýži s rybou. Když jsem po maturitě nastoupila na vysokou studovat japonštinu, pamatuju si, co nám jako první věc řekla naše rektorka. “Japonština je jako žárlivý přítel. Musíte mu dávat konstantně spoustu lásky a pozornosti.” A měla pravdu. Japonština není těžká, má pravidla a spoustu zkratek, díky kterým se ji člověk může naučit poměrně rychle. Kamenem úrazu se pak stává disciplína a vytrvalost procvičovat znaky.

Veni, vidi, vici.

Mám spoustu osobních tipů, které s Vámi budu moc ráda sdílet, když se pro japonštinu rozhodnete. Co se týče výuky jsem velmi flexibilní, ať už je třeba změna tempa nebo materiálů. Udělám co bude v mých silách, abyste japonštině propadli stejně jako já a přičichli k myšlenkám, které jsou tímto jazykem protkané skrz naskrz.

Ganbarimasu! がんばります!